Richard Biegel: Za starou Prahu

Richard Biegel

„Město je třeba nejen chránit, ale i obohacovat.“

Text: Kristýna Malíková
Fotografie: Filip Fojtík
Publikováno 31. 1. 2013

Ač je Praha z hlediska památek a architektury celosvětově uznávaným městem, mnohokrát byla její jedinečnost ohrožena. Propadu do kategorie měst, která navždy pohřbila svůj půvab mezi komerčními developerskými projekty na úkor původní hodnotné zástavby, čelila například i v devadesátých letech. „Stát se po revoluci víceméně zříkal odpovědnosti za stav památek, v podstatě ho to nezajímalo,“ vysvětluje Richard Biegel, historik umění a dnešní jednatel Klubu za starou Prahu.

Pro Richarda Biegela se občanský zájem stal nakonec naplněním životní dráhy. Díky zájmu o pražskou architekturu vystudoval historii umění, na jejíž katedře dnes přednáší. „Když vás město chytne za srdce, už vám nikdy nebude lhostejné,“ komentuje Richard svůj vstup do Klubu za starou Prahu, jehož je dnes jednatelem.

Jeho vztah k Praze je od už první věty zcela zřejmý. Mluví o ní s patřičnou lehkostí i s odborným zájmem a člověk ani na moment nezapochybuje, že by svá slova nemyslel upřímně. „Když se o něco zajímáte, postupem času přejdete z pozice pozorovatele do pozice ochránce i přispěvatele. Město by nemělo ztrácet nic ze své duše a podstaty, ale zároveň by se mělo i obohacovat,“ vysvětluje Richard prolnutí svého soukromého života s tím profesním.

Divoká „devadesátá“

Do klubu přišel v roce 1994 na pozvání tehdejšího místopředsedy. Problematika urbanismu ho uchvátila natolik, že se ji rozhodl studovat. O pět let později už stál v čele klubu, jehož existence se datuje k roku 1900. „Praha se tehdy dost rychle měnila, neziskový sektor nebyl vyprofilovaný. Na konci 90. let se ukázalo, že nástroje ochrany Prahy (památkový zákon, vyhlášky atd., pozn. autora) vlastně moc nefungují a dají se obcházet. Na základě několika kauz se potvrdilo, že je do toho třeba zasahovat,“ nastiňuje počátky svého působení v klubu Richard a vzpomíná například demolici Špačkova domu nebo výstavbu komerčního paláce Myslbek. Výsledkem byla angažovanost klubu – sledování a vstupování do řízení.

NE prvoplánové architektuře

Nové a staré podle něj spolu může bez problémů koexistovat a Praha by se neměla bát nové architektury, ba naopak. „Nejlepším prostředkem ochrany města je vznik nové kvalitní architektury. Problémem a největším nepřítelem Prahy je prvoplánová komerční architektura, jejíž budovy nemají žádnou hodnotu už v době, kdy se staví,“ vysvětluje.

Politika však zdravému urbanistickému rozvoji také příliš nepomáhá. Vyhlášky se cíleně upravovaly podle potřeb vládnoucích politiků, a došlo tak třeba i ke zrušení ústavu hlavního architekta, což považuje Richard Biegel za fatální a společně s klubem již pracuje na nápravě. „Nicméně všeobecně není tak důležitý legislativní rámec jako spíše naplnění rolí. Tedy aby třeba památkáři mohli být opravdu památkáři,“ míní Richard.

Proč odstranit bariéry

Díky developerskému pragmatismu, jak Richard nazývá komerční objekty vznikající v historickém centru Prahy, se z města stává krajina připomínající tekutý písek. „Vzniká věčná stavební parcela, domy brzy dožívají,“ vysvětluje.

Nápomoci udržet Prahu mezi klenoty evropských měst je podle něj možné jedině vznikem kvalitní architektury. Mezi největší úspěchy řadí to, že se pomalu daří prolomit zeď mezi architekty a památkáři. „Je dobře, že studenti nemají zášť vůči památkové péči, že se už rýsuje nějaký dialog,“ dodává Richard. Každý rok se tak na podporu konceptu uděluje cena za současnou architekturu v historickém prostředí.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS