Olga Richterová: Pro vesnici ve městě

Olga Richterová

„Dnes už se ví, že dobře udělané město s dobře nastavenými službami v okolí může zůstat takovou vesnicí. Zdravíš se s lidmi na ulici a znáš každý kout. Potom ti na tom místě záleží a zajímáš se o něj. A není ti lhostejné ani to, jak radnice nakládá s tvými penězi a tvým veřejným prostorem. A hlavně se tam dá skutečně žít a ne jenom bydlet.“

Text: Barbora Čapková
Fotografie: Radomír Maceček
Publikováno 31. 1. 2013

Olga Richterová si přeje spojit všechny, kterým jde o hezčí Prahu 10. Ráda by, aby se v tomto místě všichni cítili skutečně doma, znali své sousedy a měli možnost se zapojit. Pořádání sousedských akcí, sledování dění na radnici, informování sebe navzájem i širší veřejnosti však není snadné. Základem k úspěchu je podle ní především pozitivní přístup a ochota něco dělat sám za sebe - to je daleko užitečnější než pouhé upozorňování na to, co je špatně.

Zasáhla mě nespravedlnost a arogance moci

První věcí, se kterou Olga v Praze Vršovicích přišla, bylo zřízení kompostéru. „Přišlo mi, že tu něco chybí a nikdo jiný to neudělá,“ říká. Zlomem ve směrování její činnosti však byla několikátá návštěva zasedání místního zastupitelstva. „Lidé tam plakali, protože jim starosta nechtěl umožnit odkoupit byty, ve kterých žili třeba i padesát let,“ říká.

Tito lidé o svůj domov bojovali už několik let a byli už zcela vyčerpaní. „Zasáhla mě ta nespravedlnost, ta arogance moci a hlavně pocit, že se o tom skoro neví,“ vysvětluje. Na zastupitelstvu si tedy na tyto osoby vzala kontakty a začala o problému alespoň psát články. „Zjistila jsem, že je velmi důležité, aby se do podobné kauzy vložil někdo, kdo v ní není osobně zainteresovaný. Nikdo ho pak nemůže obvinit z osobního prospěchu,“ vysvětluje.

Když nastal čas, přišla se založením iniciativy

Kauza měla velký mediální ohlas a dopadla kladně. Ti, co vydrželi dlouholetý boj, dostali reálnou šanci na odkoupení svého bytu. Olga si ale uvědomila, že o ní stejně téměř nikdo neví. Začala si mapovat celkovou situaci na "Desítce" a uvědomila si, co všechno se v její čtvrti a na její radnici děje. Začala se postupně poznávat s dalšími lidmi, co také chodili na zastupitelstvo, a poté přišla s nápadem vydávat občanský newsletter.

Když jí přišlo, že nastal čas, napsala všem, co znala, ať přijdou na schůzku – na takový piknik iniciativ. „Cílem bylo domluvit se na společném postupu,“ vysvětluje Olga. Podařilo se jí spolu s dalšími dát dohromady platformu Společně pro Desítku, která je neoficiální, ale její členové mají právní subjektivitu.

Hlavní je zkusit to pozitivně

Snahou jejího sdružení Zaostřeno na Desítku i ostatních sdružených iniciativ v desítkové platformě je brát vše, co lze, pozitivně. „Člověk se jinak stane tím, co nenávidí. Ostatní přístupy jsou jenom reakce, ale my chtěli udělat akci,“ říká. V Praze Vršovicích si tedy občané zkusili formulovat vizi, v jakém městě by chtěli být doma.

„Znělo to trochu jako z nějakého reklamního sloganu na nový bytový komplex, proti kterému leckdy spíš protestujeme. Vyšla nám taková ta situace, kdy lidé vyjdou ven na ulici, vzájemně se na sebe usmívají, zdraví se a nebojí se, protože se znají. Celá ulice je světlá, je kam si sednout,“ představuje Olga jejich vytoužené místo k životu.

Pět přání pro Desítku

Když se ukázalo, že v rámci sdružení skutečně panuje vůle ke spolupráci a zapojená sdružení pokrývají všechna klíčová témata občanského života, zformulovali pro „Desítku“ pět přání. Základním přáním je vědět, co se ve čtvrti děje. S tím souvisí srozumitelné informace na úřední desce nebo kvalitní radniční média.

Dalším přáním je mít živý a kulturní veřejný prostor nebo možnost těšit se z místní zeleně. Ve svých přáních také nezapomínají na podporu rodin, mládeže a seniorů. Posledním přáním, které má na starost právě Olga, je rozumět své radnici. „Momentálně jsem se třeba účastnila schůzky, kde jsme dávali první připomínky k chystanému novému webu radnice,“ zmiňuje.

Chci vesnici ve městě

Spolu s ostatními Olga zdůrazňuje ideu jakýchsi vesnic ve městě. Nejsme prý psychicky schopní cítit se doma dál než v asi patnáctiminutovém okruhu kolem svého domu. Což je klasická vesnice. „Dnes už se ví, že dobře udělané město s dobře nastavenými službami v okolí může zůstat takovou vesnicí. Zdravíš se s lidmi na ulici a znáš každý kout. Potom ti na tom místě záleží a zajímáš se o něj. A není ti lhostejné ani to, jak radnice nakládá s tvými penězi a tvým veřejným prostorem. A hlavně se tam dá skutečně žít a ne jenom bydlet,“ říká Olga s úsměvem.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS