Michaela Mrowetz: Trauma normou

Michaela Mrowetz

„Systém nemění zdravotníci, ale rodiče, kteří si dokáží prosadit vlastní názor.“

Text: David Kopecký
Fotografie: Zdeněk Lipenský
Publikováno 19. 2. 2013

Že může být porod traumatizujícím zážitkem, by si asi pomyslel málokdo. Michaela Mrowetz ovšem našla stejné symptomy u mnoha rodiček jako u obětí domácího násilí či sexuální agrese.

Michaela Mrowetz dlouhodobě pracuje jako klinická psycholožka, psychoterapeutka a také jako soudní znalkyně. V rámci poslední zmiňované profese se zabývala zkoumáním dopadů násilného chování na prožívání člověka. Přitom si všimla, že ženy, které byly dlouhodobě vystaveny násilí ve vztazích či prožily znásilnění, mají obdobné prožitky jako ty, které byly vystaveny necitlivé medicínské péči v rámci těhotenství, porodu anebo byly po porodu separovány od svých dětí. Tyto ženy vykazují stejné symptomy posttraumatické stresové poruchy.

Trauma se stalo normou

„Společnost se snaží pomáhat ženám, které byly vystaveny domácímu násilí a znásilnění. Ovšem k těm, které přicházejí s tím, že se staly obětmi traumatizujícího zacházení v nemocnici, se takto nepřistupuje,“ nastiňuje kořeny celého problému Michaela. Ženy, které postoupily při porodu zbytečné invazivní zásahy, se staly se obětmi špatných lékařských postupů nebo jim nebyly podány dostatečné informace, co se s nimi a s jejich dětmi děje: To vše mohou být velmi traumatizující zkušenosti. Mezi Michaeliny klientky často patří například ženy, které otěhotněly standardně, ale porodily způsobem, který je traumatizoval. Tyto ženy pak nemohou mít další dítě z psychosomatických důvodů.

V rámci podmínek českého porodnictví je navíc nějaká forma negativního zážitku běžným jevem. Michaela proto hovoří o kolektivním traumatu: „Toto trauma se stalo normou, je normální pro většinu žen a tím pádem i pro většinu populace.“

Největší problém českého porodnictví Michaela spatřuje v naprostém nedostatku podpory takzvaného bondingu, tedy včasného kontaktu matky a dítěte nejen bezprostředně po porodu, ale i v dalších hodinách, kdy se vytvářejí biologické a psychologické základy emočních vazeb a kontakt s matkou dítěti usnadňuje adaptaci na vnější svět a podporuje u něj zdravé reakce.

„Oddělení dítěte je pro ženu nejsilnější možný negativní prožitek,“ hovoří Michaela o nezbytnosti podpory rané vazby, která z českých porodnic s nástupem komunismu vymizela a vrací se velmi pozvolna. V České republice je přitom potřeba být v kontaktu se svým dítětem nejčastějším motivem pro rození doma, což je dle Michaely negativní motiv: „Žena by měla rodit tam, kde se cítí nejvíce v bezpečí, ne tam, kde má menší strach,“ tvrdí.

Potrat jako jediné východisko

Vedle problémů ohledně dávání života se Michaela zabývá i velkým tématem stojícím zcela na opačném konci – jeho braním. „Mnohé rodiny, které mě navštíví, jsou lidé, u jejichž dítěte bylo diagnostikováno podezření na vývojovou vadu. Většinou je jim jako vhodné a mnohdy jediné východisko z této situace nabízeno ukončení těhotenství,“ vynáší Michaela na světlo dalšího kostlivce českých porodnic.

V tuzemsku sice na jedné straně existují pokročilé prostředky na to, jak prenatální vadu zjistit, z hlediska systému už ovšem rodiče mají velmi minimální až žádnou možnost, aby se dítě narodilo a důstojným způsobem pak přirozeně zemřelo. Neexistují zde žádné hospice pro péči o děti s vývojovými vadami či propracovaný systém adopcí jako v západním světě. Východiskem tak zůstává umístění dítěte do ústavu nebo interrupce.

Podle Michaely je tento tlak ze strany lékařů na dokonalost, který se navíc promítá do umělého snižování novorozenecké úmrtnosti, která je pak prezentována jako jediné kritérium kvality péče, pro rodinu ten nejhorší možný způsob separace. „Rodiče nemají možnost se se svým dítětem normálně rozloučit, standardně jej pohřbít, projít si truchlením, a tím se vyrovnat s traumatem,“ podotýká Michaela. K potratu navíc bývají nabádány i ženy, jejichž dítě má pouze fyzickou vadu, například rozštěp. Takovýto kosmetický problém přitom dokáže současná chirurgie velmi dobře napravit, není tak jediný důvod pro ukončení těhotenství.

Systém mění rodiče

Ve snaze tyto negativní jevy vymýtit se Michaela již deset let věnuje snaze o humanizaci českých porodnic. Přednáší laikům i odborníkům, diskutuje se zdravotníky a snaží se jim ukazovat alternativy. Kromě toho se podílela na sepsání knihy o bondingu, spolupracuje na tvorbě dokumentů o porodnictví, vypracovala metodiku k podpoře raného kontaktu pro pracovní skupinu při Ministerstvu zdravotnictví České republiky. Především ale podporuje rodiče v tom, aby byli schopni ustát tlak společnosti a prosadit vlastní volbu. „Systém nemění zdravotníci, ale rodiče, kteří si dokáží prosadit vlastní názor,“ shrnuje.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS