Martin Konečný: Korupce na Hradě

Martin Konečný

„Ještě před několika lety se lidé báli otevřeně kritizovat Václava Klause. Teprve odkrývání korupčních kauz politiků v poslední době napomohlo určitému posunu v uvažování.“

Text: Jana Strnadová
Fotografie: Luboš Šanoba
Publikováno 4. 2. 2013

Ještě v roce 2009, tedy v době, kdy se začal odehrávat tento příběh, působil Martin Konečný jako primář Psychiatrického oddělení soukromé nemocnice Ostrov v Karlovarském kraji. Stačilo jediné vyšetření, během něhož se dozvěděl jistou informaci. Informaci, která neměla proniknout na veřejnost a která vzbuzovala podezření, že se chystá korupce na tom nejvyšším místě. Chtěl se obrátit na policii a celou záležitost oznámit. Záhy mu však bylo ze strany vedení nemocnice naznačeno, že takovéto jednání není žádoucí, a byl prakticky přinucen své místo opustit. Ani poté však nedokázal mlčet.

Problematika lékařské mlčenlivosti

V roce 2009 se na Martina Konečného obrátilo vedení nemocnice s žádostí, aby vyšetřil jistou osobu, přičemž z žádosti vyplynulo, že se jedná o pacienta blízkého ředitelství nemocnice. Tato osoba během vyšetření uvedla, že si zaplatí v záležitosti svého odsouzení milost u prezidenta republiky. Jakmile tuto informaci, která byla podána věrohodným způsobem a ještě potvrzena další zdravou osobou, Martin Konečný obdržel, obrátil se na právníka s tím, že by bylo vhodné informovat policii.

„Právník mě seznámil s tehdy platnou právní úpravou, která oznámení takovéto skutečnosti bránila. Povinnost lékařské mlčenlivosti byla v té době pojata poměrně široce a její prolomení se vztahovalo pouze na velmi závažné případy,“ vysvětluje pan Konečný. Byť byl za těchto podmínek vcelku bezmocný, celou záležitost alespoň podrobně zapsal do dokumentace. Přestože zatím neutrpěl žádnou újmu, vytušil, že vedení nemocnice případ pozorně sleduje. „Pocítil jsem to tak, že ač jsem měl s vedením do té doby velmi dobré vztahy, po této kauze začaly váznout, ochladly a staly se formálnějšími,“ vzpomíná Martin Konečný.

Změna v legislativě spustila lavinu

Po jistý čas se nic nedělo. Obrat nastal až v roce 2011, kdy se na oddělení řešil zcela jiný, nesouvisející případ. Opět bylo nutné prokonzultovat s právníky ohlašovací povinnost. Při té příležitosti se pan Konečný dozvěděl, že došlo k významné novelizaci Trestního zákoníku.

„Abych uvedl ve známost své kolegy, napsal jsem otevřený dopis o této legislativní změně všem primářům a vedení nemocnice,“ popisuje Martin Konečný a dodává: „V dopise jsem zdůraznil, že lékařská mlčenlivost má nyní zcela jiný charakter - ohlašovací povinnost se teď vztahuje na celou řadu trestných činů, mimo jiné i na korupci.“ Jak se později ukázalo, toto gesto bylo píchnutím do vosího hnízda.

Reakce vedení na sebe nenechala dlouho čekat. „Pár dní nato si mě zavolal ředitel a začalo něco pro mě nepochopitelného. Nikdy mi neřekli, kvůli čemu se mnou vlastně začali vyjednávat o odchodu,“ pokračuje ve svém vyprávění pan Konečný. Odchod odmítal i navzdory výhodným podmínkám. Požadoval vysvětlení.

„Řekli mi, že moje přítomnost v nemocnici znamená pro tu společnost velké riziko, nic víc,“ stěžuje si Martin Konečný a přiznává, že ho tenkrát ani nenapadlo dát si chování vedení do souvislosti s případem z roku 2009. Po poradě s advokátem se nakonec přece jen rozhodl podmínky vedení přijmout a podepsat dohodu o ukončení spolupráce.

Za vším stál strach

V souvislosti s milostmi, které prezident Klaus udělil v květnu 2011, si pan Konečný vzpomněl na případ, který řešil na oddělení v roce 2009. Poté, co si zjistil, že dotyčná osoba byla skutečně omilostněna, poradil se s právníky a nahlásil celou záležitost na policii.

V té době se také k panu Konečnému nepřímými cestami donesla informace, která trochu osvětlila příčiny jeho vynuceného odchodu z pozice primáře. Zjistil, že jeden ze spolumajitelů nemocnice je blízkým přítelem Václava Klause. Za vším stál tedy patrně strach vedení z případné pomsty a obava, aby celý případ nebyl s nemocnicí spojován.

Malý kamínek, který přispěl ke změně atmosféry

Policie se na pana Konečného několikrát obrátila s žádostí o podání vysvětlení. Vyšetřování se však nakonec uzavřelo s tím, že se nepodařilo nic prokázat. Ačkoliv tedy kauza nebyla uspokojivě vyřešena, Martin Konečný věří, že jeho příběh se stal malým kamínkem, který přispěl ke změně atmosféry ve společnosti. Sám to komentuje slovy: „Ještě před několika lety se lidé báli otevřeně kritizovat Václava Klause. Teprve odkrývání korupčních kauz politiků v poslední době napomohlo určitému posunu v uvažování.“

Nad otázkou, zda by se nebál v kauze angažovat znovu, vůbec neváhá: „Myslím, že k těmto záležitostem se nesmí mlčet. Společnost si myslí, že mocní jsou nepostižitelní, a to bere lidem víru ve spravedlnost. Oni potřebují vědět, že lumpové postižitelní jsou a že je spravedlnost dostihne – třeba za několik let, ale dostihne.“

Pozn.: V roce 2012 byl Martin Konečný oceněn Nadačním fondem proti korupci. Za to, že se nebál upozornit na korupci na těch nejvyšších místech, mu byla udělena Cena za odvahu. 

 

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS