Lenka Kukurová: Každodenní aktivismus

Lenka Kukurová

„Na hrdinské činy přece nejsou třeba velká gesta. Není nutné se přivazovat někde řetězem, ačkoli to není vyloučené a někdy je to dokonce potřeba, když řešíte nějaký velký politický či ekologický problém, o kterém chcete rozpoutat veřejnou diskusi. Člověk ale může změnit svět i malými každodenními skutky.“

Text: Barbora Janečková
Fotografie: Tomáš Halász
Publikováno 14. 11. 2012

Lenka Kukurová má v zásobě mnoho receptů, podle kterých lze měnit svět k lepšímu. Vaří podle nich často a ráda. Její oblíbené menu se skládá například z jízdy na kole namísto v autě či upozorňování na společenské problémy pomocí uměleckých výstav. Určitě v něm nenajdete kožené kabelky, maso nebo vejce, zato se v něm sem tam objeví chuťovky jako akce proti americkému radaru a jaderné energii.

Veřejně se Lenka Kukurová začala angažovat už v patnácti letech. Prvním impulzem byla výstava odhalující, jak je zacházeno se zvířaty ve středoevropských velkochovech. „Byly tam fotky zvířat a informace o nich a na konci toho všeho bylo velké zrcadlo s nápisem, že nejhorší zvíře na této planetě je člověk. Ten se na sebe podíval a uvědomil si, že i on je součástí problému, ze kterého byl po té výstavě nutně otřesený,“ vzpomíná na své začátky dnes již zkušená aktivistka. Tehdy se přidala k organizaci hájící práva zvířat, což ovšem pomocí u infostánků nekončilo. Najednou se ocitla pod dohledem, lidé přicházející ke stánku Lenku a její kolegy sledovali, jestli nemají kožené boty, co dělají, co mají k svačině. Stali se představiteli nějaké myšlenky, což je zavazovalo přijmout ji se vším všudy.

„Samozřejmě jsem měla často na talíři, že jsem ještě mladá a brzy mě to přejde, že je to jen módní vlna. Teta ale byla dokonce makrobiotička, já jen veganka, takže i když rodiče pochybovali, že mi odhodlání vydrží, byla jsem podle nich ještě hodně v pohodě, že sůl, cukr a koření ještě používám. A teď si z tady toho dělám legraci, přitom už je to devatenáct let a pořád mě to nějak nepřešlo,“ směje se Lenka Kukurová nyní, kdy se od hájení práv zvířat posunula přes ekologii a lidská práva až k politické kritice.

Blázniví a zkorumpovaní aktivisté jsou už naštěstí minulostí

Má odučenou řadu hodin na vysoké škole, na kontě mnoho uspořádaných výstav. Kromě toho Lenka Kukurová spolupracuje s organizací Greenpeace. Zakusila díky ní vytváření projektů v teple kanceláře a coby aktivistka i bivakování na visutých plošinách v brdských lesích. V šuplíku ve svém útulném obýváku má celý stoh fotografií a novinových výstřižků z nejrůznějších protestů a blokád.

„Toto bylo vtipné, to bylo naposledy, kdy mě zmasakrovali,“ vypráví Lenka Kukurová překvapivě vesele, když na jedné z fotografií ukazuje hrstku ležících lidí, na něž se vrhá obrovská skupina policistů. „Je to protiatomový protest, který jsme dělali v Turecku před čtyřmi lety. Lidé si mírumilovně polehali na zem, aby symbolizovali oběti radioaktivity. Hned přiběhla zásahová jednotka a bum, bum, hmaty, chvaty…,“ popisuje tehdejší zásah policie.

O zásazích proti aktivistům mluví s nadhledem, nechce se o nich ale rozmlouvat příliš. Mimo jiné proto, že k tvrdým zásahům v poslední době naštěstí dochází jen výjimečně. Oproti minulosti již existují antikonfliktní týmy a vyjednavači, kteří jsou připraveni na malé nenásilně protestující skupiny i davy. Změnil se i přístup veřejnosti. „Dřív, na konci devadesátých let, byli aktivní lidé za blázny. Buď jsme byli zkorumpovaní, anebo blázniví a zneužívaní. Nyní už je pro ostatní celkem přijatelné, že někdo řeší problémy ve svém okolí kvůli vlastnímu přesvědčení,“ říká Lenka.

Hrdinou každý den ve vlastní kuchyni

Dalším důvodem, proč nerada vypráví senzační historky, je nejspíš to, že zbytečně odvádí pozornost od podstaty problémů. „Na hrdinské činy přece nejsou třeba velká gesta. Není nutné se přivazovat někde řetězem, ačkoli to není vyloučené a někdy je to dokonce potřeba, když řešíte nějaký velký politický či ekologický problém, o kterém chcete rozpoutat veřejnou diskusi. Člověk ale může změnit svět i malými každodenními skutky,“ upozorňuje Lenka Kukurová. Takovým malým, ale důležitým krokem na cestě k lepšímu světu je například ježdění na kole. Lenka jej propaguje veřejně - spolu s kritikou přebujelé autodopravy například na umělecké výstavě Velocypedia, ale i soukromě: Ulice Prahy brázdí na pestrém, květinami ozdobeném bicyklu.

Každý může vykročit ke zlepšení hned ráno po probuzení, když kvůli cestě do práce usedne místo do auta na kolo. Anebo si ke snídani namísto banánu z druhého konce světa dá housku z pekárny odvedle a zeleninu z farmářského trhu. Od věci ale samozřejmě není ani zapojení se do nějaké veřejné iniciativy. „Je to o osobním příkladu a o tom, jak člověk žije, jak přemýšlí a zda je kritický ke společnosti. Na to může být každý takovým domácím aktivistou,“ uzavírá Lenka Kukurová.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS