Lenka Hrazdirová: Za právo svého dítěte

Lenka Hrazdirová

„Ačkoli jsem měla doporučení pro integraci syna do běžné školy, všude mě odmítali. Bylo to hrozné. Pro mě i pro syna.“

Text: Kristýna Malíková
Fotografie: Filip Fojtík
Publikováno 3. 12. 2012

Na první pohled veselá a usměvavá žena. Na ten druhý člověk vnímá, že se Lenka Hrazdirová v životě potýkala s nelehkým osudem. Jejímu druhému dítěti ve dvou letech lékaři diagnostikovali dětský autismus. Nevěděla, na co se má připravit. Děti s touto poruchou potřebují neustálou péči a dohled. Při cestě za spokojeností nenarážela jen na problémy s úřady, ale především na nepochopení a nepřijetí okolí.

Jeníkovi je dnes jedenáct let. Navštěvuje běžnou základní školu. I navzdory poruše, jíž trpí, nosí domů samé jedničky. A co je vůbec nejdůležitější – za půl roku, kdy chodí do této školy a stýká se s běžnými dětmi, udělal velké pokroky. Cesta k tomu ale nebyla vůbec růžová.

Lenka Hrazdirová obešla třináct škol, než jejího syna integrovali do běžné školy, na kterou měl podle posudku nárok. „Ačkoli jsem měla doporučení pro integraci syna do běžné školy, všude mě odmítali. Bylo to hrozné. Pro mě i pro syna,“ popisuje své zkušenosti.

Kde byl problém? Školy neměly zájem chlapce přijmout z důvodu složitých úředních průtahů a vyřizování. V obci, kde Lenka Hrazdirová se synem žije, jí ředitelka místní školy integraci přislíbila, nicméně hned další den obdržela paní Hrazdirová dopis s vyjádřením, že její dítě do školy bohužel nepřijme. Rodiče ostatních dětí si to prý nepřejí.

Jsi jiný, nepatříš mezi nás

Do Milešovic se Lenka vrátila po rozvodu s manželem, aby byla blíže své rodině, která tu také žije. „Manžel mě opustil krátce po tom, kdy jsme zjistili, že Jeník trpí autismem. Nebylo to lehké, člověk neví, co má čekat, všechno se mu změní a ještě je na to sám. Proto jsem se vrátila tam, kde mám rodinu,“ vypráví Lenka. Místo opory se jí však v obci dostalo odsouzení místních.

„Většina rodičů místních dětí si nepřála, aby chodil Jeník do běžné školy a také mi to dali patřičně najevo,“ popisuje. Mrtvé myši na zápraží jejího domu a podobné „dárky“ jsou důvodem, že Hrazdirovi mají nyní o člena rodiny víc – rotvajleřího hlídače. Většina rodičů zaujala k Lence a jejímu synovi odmítavý a nepřátelský postoj, což její rodinu zasáhlo nejvíce. Jejímu synovi totiž nejvíce prospívá právě kontakt s běžnými dětmi.

„Jeník je sice jiný, ale není inteligenčně na níži. Je to chytrý kluk s vysokým IQ, všechny úkoly v běžné škole, ve které má speciálního asistenta, zvládá,“ vysvětluje Lenka. Kromě výrazného progresu, který Jeník za dobu, kdy dochází do Férové školy v Šaraticích, prodělal, je pro Lenku také důležité to, že je šťastný. „Když chodil do školy pro autisty a psychicky postižené děti, uzavíral se. Výuka pro něj nebyla nastavená, jeho možnosti byly jinde. Úkoly se mu zdály snadné a situace, kdy nás navíc ve všech těch školách odmítali, v něm živila pocit, že je hloupý,“ vzpomíná na těžké období Lenka.

Kde je problém

Podobný problém jako Lenka Hrazdirová řeší stovky rodičů v České republice. Ačkoli mají doporučení pro integraci do běžných škol, jsou odmítáni. Trpí tím nejen oni, ale především jejich děti. Důvodem neochoty školských úředníků děti začlenit je převážně finanční situace škol. Nicméně je to také otázka individuálního přístupu pedagogů. „Většina lidí nemá chuť ani čas se bránit, když jsou jim upírána jejich práva. Já jsem byla v situaci, kdy se jednalo o právo mého dítěte. To byl pro mě hnací motor. A když dneska vidím, že Jeník je spokojený a prospívá, vím, že to mělo smysl,“ uzavírá svůj příběh Lenka.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS