László Sümegh: Šance dětem ulice

László Sümegh

„Není umění dát někomu v nouzi najíst. Umění je naučit člověka si na jídlo vydělat, aby nebyl odkázaný na pomoc jiných.“

Text: Michal Šindelář
Fotografie: Michal Šindelář
Publikováno 14. 2. 2013

Hrubě řečeno, László Sümegh „vychovává ze sociálních parazitů daňové poplatníky“. Ve skutečnosti je však Projekt Šance jedinečnou pomocí pro dospívající a mladé dospělé, kteří v Praze prodávají svá těla a žijí na ulici. Zapomenuti společností, úřady i svými rodinami se mohou opět postavit na vlastní nohy. Vést normální život je učí László.

Dětské domovy a nefunkční rodiny

Do Prahy přijel László v polovině 90. let. Jako známý umělec vystavující svá díla po celém světě pracoval na prvním textilním kviltu v České republice k uctění památky zemřelého na AIDS. Díky tomu poznal, jak je důležitá osvěta pro dospělé a mladé. A to byla jeho cesta k poznání, jak žijí chlapečtí prostitutové v hlavním městě. „Lidé, co nechtěli krást, nechtěli vraždit, nechtěli být odpadem ulice jako bezdomovci a drogově závislí, tak dělali, co mohli. Začali prodávat, o co byl zájem a co oni mohli nabídnout, a zájem byl o jejich těla,“ vysvětluje László zvláštnost lidí, se kterými pracuje.

Nemají práci a nemají domov. Mnoho z nich domov, jak ho zná většina lidí, nikdy neměla, protože vyrostli v péči státu, v dětských domovech. Zatímco běžně s osmnáctým rokem života člověk může třeba začít řídit auto, člověk žijící v dětském domově tento svůj jediný domov musí opustit. „Vyrůstají ve sterilním prostředí, nefunkčních rodinách a péči státu, a chybí jim tak sociální návyky,“ rozptyluje László možnou námitku, že si za to mohou sami. Nikdy nežili v normálním prostředí, jejich šance žít normální život byla dávno podvázána.

Samostatnost je klíčová

László situaci klientů dobře zná, sám kdysi přišel do Prahy jako cizinec bez zázemí. „Ani bydlení jsem neměl. Seděl jsem na Střeleckém ostrově a koukal se na Vltavu. Říkal jsem si, že si musím vybrat, jakým směrem se vydám. Hlavně ale, že musím být soběstačný a že si nesmím od nikoho půjčit peníze,“ vzpomíná. Lászlovy osobní hodnoty se prolínají s jeho stylem sociální práce. Svým klientům pomáhá postavit se na vlastní nohy a převzít odpovědnost za svůj život.

„Není umění dát někomu v nouzi najíst. Umění je naučit člověka si na jídlo vydělat, aby nebyl odkázaný na pomoc jiných,“ kritizuje László zaběhnutou sociální politiku, která je velkým byznysem a potřebuje závislé klienty, aby mohla dál nerušeně fungovat. Projekt Šance je na druhou stranu soustavou kroků, jak dostat komerčně sexuálně zneužívané chlapce z ulice.

Mít práci a rodinu

„Chci, aby si klient uvědomil, že tento způsob života není to pravé ořechové. Nabízíme mu jiné perspektivy,“ tvrdí. Lászlův projekt dává chlapcům tolik potřebné sociální zázemí. V pracovní terapii se učí těm nejzákladnějším sociálním návykům, aby byli připraveni na ostrý start na trhu práce. „Jsme v kontaktu se zaměstnavateli, abychom věděli, jak se komu daří. A když je problém, pomáháme jej řešit,“ upozorňuje László, že nalezením práce vše nekončí.

Lidem, kterým pomáhá, se snaží vštěpovat jasné a zřetelné hodnoty. „Základním kamenem je funkční rodina a k tomu je vedeme,“ říká László a vzpomíná na jeden z příběhů: „Po pár letech nám napsala pohlednici holka, že už je -ová. A v létě přišla, zastavila se ve dveřích, tam kočárek, dítě, manžel, přišla představit svou rodinu. To jsou momenty, na kterých můžete stavět, mohou vám vyhrožovat, ale toto vše zastíní.“

Dělám to z přesvědčení

Pochopení Lászla pro děti ulice snad pramení i z jeho vlastní zkušenosti. Za mečiarismu opustil Slovensko, protože chtěl žít někde, kde nebude vadit jeho jméno László. Jeho rodné město mu nedovede odpustit, že je úspěšný výtvarník, že opustil svou rodinu, aby pomáhal lidem, které nikdo nechce. „Úplně se vám změní život, někteří dřívější přátelé mi dnes ani ruku nepodají,“ vzpomíná.

Aby Projekt Šance vůbec existoval, László prodal na Slovensku své dva byty. Umět rozeznat dobro od zla je podle jeho slov základní princip, kterým se řídí. „V naší rodině bylo samozřejmostí, že se slabším vždy pomáhalo. Byl jsem vychován k tomu, abych ty slabší byl schopný vidět,“ nabízí László usmíření mezi svým rodištěm a Projektem Šance.

 

O Projektu Šance zde.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS