Kumar Vishwanathan: Vykročím první

Kumar Vishwanathan

„Nemyslím si, že bychom se o lidi v nouzi měli starat se vším všudy, že stačí hladovému nabídnout rybu. Lepší je naučit člověka, jak si chytit rybu sám.“

Text: Barbora Janečková
Fotografie: Tomáš Halász
Publikováno 6. 12. 2012

Narodil se v Indii, vyzkoušel si život na mnoha místech světa a nakonec se nechal zavát osudem přes Olomouc až do Ostravy. Sri Kumar Vishwanathan ale do Česka nepřišel proto, aby zde žil pohodlný život usazen v teple obýváku a nemusel se starat o problémy jiných lidí. Ví, jaké je pomáhat druhým i jak důležité bývá udělat první krok.

V roce 1997 mohl mít jako každý jiný učitel poklidné letní prázdniny a jet třeba někam k vodě. To léto ovšem počasí moc nepřálo a voda chodila za lidmi sama. Tehdejší povodňové drama Kumarovi Vishwanathanovi změnilo život, ačkoli se odehrávalo daleko od jeho domova. Rozhodl se zanechat všech plánů a odstěhovat se z olomouckého bytu do unimo buňky na okraji Ostravy. Dobrovolně, prostě proto, že chtěl pomoci. „Pronajal jsem si jednu buňku a mohl si užívat luxusu o osmi metrech čtverečních, zatímco vedle žily na těch osmi metrech celé rodiny. Získaly tam nouzové bydlení poté, co jejich domovy smetla velká voda,“ vypráví.

Lidé při povodni přišli o vše, i o soudnost

Zprávy o tom, jak starousedlíci Na Liščině sepisují petice proti přítomnosti převážně romských rodin, o tom, že se klid v provizorní osadě snaží strážit policie a že rodiny samotné žijí ve špíně a nepořádku, znal přitom jen z televize. „Tamní situace mi vadila, stejně jako mi vadilo tomu jen nečinně přihlížet,“ říká. Vytvořil si osmibodovou tabulku s tím, co chtěl udělat pro zlepšení soužití starousedlíků a nových obyvatel a vydal se sám do neznáma.

„Byly tam společné záchody, na kterých to vypadalo hrozně. Nikdo neuklízel. Malé děti chodily na podlahu, protože neměly nočníček, při povodních ztratily všechno. Všem to vadilo, ale nikdo nechtěl uklízet po cizích dětech, nikdo nedokázal udělat první krok,“ vzpomíná na časy svých dobrovolnických začátků Kumar Vishwanathan. Sebral se tedy, nakoupil prostředky na úklid a dal se do práce. „Hned, opravdu hned přišlo na pomoc první dítě, po něm přicházely další a další děti a začaly si rozdělovat úkoly. Jakmile bylo všechno čisté a lesklé, i dospělí si uvědomili chybu a vymýšleli, jak to udělat lépe,“ vypráví. Lidé si vytvořili rozpis služeb, život v osadě najednou dostal jasný řád a celá situace se díky tomu začala zlepšovat. Stačilo, aby někdo udělal ten malý, ale tolik důležitý první krok.

Děláme, co můžeme, neschováváme se za služby

„Nemyslím si, že bychom se o lidi v nouzi měli starat se vším všudy, že stačí hladovému nabídnout rybu. Lepší je naučit člověka, jak si chytit rybu sám,“ upozorňuje. Zkušenosti s tím nabral nejen při dobrovolné pomoci po povodních, ale například i ve Vesničce soužití, jíž zakládal před lety ve Slezské Ostravě a ve které pospolu bez větších problémů a neshod žije již deset let na třicet romských a neromských rodin. Nyní vede sdružení Vzájemné soužití, s nímž se pokouší zlepšit vztahy mezi romskou a neromskou komunitou a pomáhat chudým a potřebným rodinám.

Díky finanční podpoře Vzájemného soužití z grantů a různých příspěvků nyní může pomáhat lidem na plný úvazek. Vadí mu však, že pomoc neziskových organizací dnes většinou končí s hranicemi projektu, na který získaly grant. „Z pomoci se stala sociální služba, z potřebných lidí klienti a na nezištnou vzájemnou pomoc těm, kdo už se do projektů nevešli a nestali se klienty, tak v neziskovkách nezbývá místo. U nás se snažíme pracovat jinak,“ říká aktivista a sociální pracovník, který se v současnosti snaží hájit práva obyvatel ostravského Přednádraží.

Ti se nyní mají vystěhovat ze svých domovů, kde je už po léta vadná kanalizace a kvůli ní jim hrozí onemocnění žloutenkou a další potíže. Odpovědní se prý pokoušejí ze své odpovědnosti za havarijní stav kanalizace vykroutit, úřady si problém přehazují jako horký brambor a vlastníci pozemků doufají, že historické budovy na Přednádraží budou moct brzy zbourat a nahradit průmyslovými objekty. „Žije tam několik rodin, které vzdorují tomu obrovskému tlaku. My v tom vidíme právní rozpor a nemůžeme si tedy říct, že nejsou našimi klienty, a proto jim nepomůžeme. Nechceme mít jen smluvní, ale hlavně lidské vztahy,“ uzavírá Kumar Vishwanathan.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS