Jozef Miker: Nenávist není řešení

Jozef Miker

"Roma nikdo nedonutí, aby seděl doma. To nedokázal ani Hitler. Tak jsem vybojoval aspoň dvě lavičky."

Text: Adéla Pavlunová
Fotografie: Laura Kovanska
Publikováno 19. 2. 2013

V zemi jsou obrovské nepokoje, nesnášenlivost se šíří jako zákeřný virus a ve volbách jasně zvítězila radikální pravice. Romové se mačkají ve vlacích do táborů smrti, nacisti berou děti rodičům a ze stran se ozývá: "Cikáni do plynu!" To je smutná část evropské historie a také noční můra, která straší romského aktivistu Jozefa Mikera ze severočeské Krupky. Stále ale věří, že se lidstvo poučí.

Prvopočátky aktivistické činnosti u Mikera sahají dvě desítky let zpátky. "Když začali fašisti znovu vystrkovat růžky a pochodovali Teplicemi, věděl jsem, že takhle to nechat nemůžu," vzpomíná muž, který má zálibu v historii. Od té doby mu začaly chodit členské nabídky do různých romských politických stran a iniciativ. Brzy ale poznal, že s žádnou z nich nechce mít nic společného. "Šlo jim jen o vlastní prospěch, nikoliv o zájmy romských komunit," vysvětluje. A tak s kamarádem Mírou Brožem založili iniciativy vlastní - Nenávist není řešení a Konexe.

Vlna nenávisti se zvedá

Působení organizací hodnotí Miker zatím kladně. Snaží se pomáhat romským rodinám, které jsou na úplném dně. Romům z Krupky se to ale moc nelíbí, myslí si, že by se měl Miker starat jen o ně a pochopení nenašel ani v rodině. "Mám tři malé děti, jsem v invalidním důchodu, takže peněz moc nemáme. Doma pořád slyším, že by měli spíš druzí pomáhat nám," říká.

V Krupce podle všeho život není nejsnazší. Většina lidí nemá práci ani slibné vyhlídky. "Někteří jsou na pracáku a dělají na černo. Není ale rozdíl v tom, jestli jsou bílí nebo černí," upozorňuje aktivista. On sám pracoval celý život jako horník, než ho skolila Brechtěrevova nemoc. V hornictví navázal na stopy svého otce, který se kvůli práci přestěhoval ze Slovenska s rodinou i s tehdy třináctiletým Jozefem na Teplicko.

V roce 2011 protiromskou nenávist posílilo několik extrémistických demonstrací převážně ve Šluknovském výběžku. Takřka všechny neonacistické pochody jezdí Miker blokovat, jeden však přijel za ním přímo do Krupky. Ačkoliv starosta demonstraci zakázal, soud ji povolil. Za Mikerem proti neonacistům stály ten den řady lidí a čekaly, co řekne. "Policisté nás vyzvali, abychom ustoupili, ale já nechodím na demonstrace, abych se schovával. Je lepší mít rozbitou hlavu a zachovat si svou hrdost, než ji sklopit k zemi a ustoupit fašistům," stojí si za svým Miker. A slova nevolí náhodně. Extrémisty hozená dlažební kostka na jedné z blokád mu na hlavě zanechala smutnou památku.

Roma nedonutíte sedět doma

Miker se ale v Krupce nestal autoritou jen na jeden den. Lidé ho tam již z dálky zdraví, děti ho oslovují "strejdo" a všichni vědí, že co řekne, platí. Zasadil se taky o zvelebení sídliště, nový chodník nebo nejnověji o lavičky. Dělnická strana totiž přišla s vyhláškou, která zakázala vysedávání na schodech, na patnících, zkrátka jinde než na lavičkách. Nutno dodat, že v Krupce není ani jediná. "Roma nikdo nedonutí, aby seděl doma. To nedokázal ani Hitler. Tak jsem vybojoval aspoň dvě lavičky," říká aktivista.

Teď má v plánu prosadit dětské hřiště. Právě do mladé generace totiž vkládá všechny své naděje a věnuje dětem ze sídliště spoustu času. Vede pro ně fotbalový a rapový kroužek a v plánu jsou ještě taneční. "Dělám to proto, abych je dostal ze sídliště. Občas nás někam pozvou třeba na přátelské utkání a kluci přijdou zcela na jiné myšlenky," popisuje Miker. Sedmnáctiletí chlapci tak byli s fotbalovým kroužkem poprvé v Praze, jiné děti se tam poprvé podívaly při příležitosti pochodu Roma pride. "Na Roma pride jsem zval i jejich rodiče, ale ti se jen zajímali o to, zda jim zaplatím cestu a co za to dostanou. Za všechno by chtěli peníze, proto mám podchycené děti. Abych z nich udělal něco lepšího," usměje se Rom.

Špatnou výchovu považuje za jednu ze stěžejních překážek pro vymanění Romů z bludného kruhu. V Krupce je podle slov Mikera spousta dětí, které mají jen základní vzdělání, přitom by mohly jít klidně na gymnázium. Mnohdy je do učení, které je ve stejné budově jako základní škola, nepouštějí rodiče. Ti často nemají práci, hrají automaty nebo fetují.

"Snažím se děti převychovávat a vést jinam než na pracák. Jen vloni jsem jich zpátky do učení dostrkal šest," vypráví aktivista. Se svými dětmi má plány jasné. Půjdou studovat nebo se vyučí. Základní školu zatím opustila jen Mikerova dcera z prvního manželství, která dnes na Islandu studuje mezinárodní právo a ekonomii.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS