Jiří Jedlička: Strážce starých domů

Jiří Jedlička

“Lidí s pozitivními projekty je určitě spousta, jenom je potřeba je podporovat a nikoli jim dávat najevo, že o ně není zájem. A já doufám že to půjde. Ale jsem i trochu realista.”

Text: Barbora Janečková
Fotografie: Tomáš Halász
Publikováno 18. 1. 2013

Zajímavé věci nedaly Jiřímu Jedličkovi nikdy spát. Tím spíš, když to byly krásné rozpadající se budovy a on měl pocit, že by pro ně mohl něco udělat. Léta se marně snažil pomoci kostelu a zámku v Červené Řečici. Nevedlo se mu, ale jeho záchranná mise zdaleka není u konce.

Záměr svépomocně opravit zašlý kostel z různých důvodů nevyšel, stejně jako se nepodařilo přimět k činům majitele chátrajícího zámku. „Když se podívám zpátky na úsilí, které jsme v Řečici vyvíjeli, uvědomil jsem si, že to byla série proher zakončená drobnou výhrou v podobě opravené zámecké střechy. Jenže nelze čekat, že když něco uděláte, okamžitě zvítězíte. Je to trnitá cesta a důležitá je jen jedna věc: vydržet,“ říká Jiří Jedlička.

Pro kostel a zámek ukrojil stovky hodin ze svého volného času. „Doma jsem pak slyšel: ‚Ty jsi tak blbej, tolik času jsi tam promarnil, přitom máš rozestavěný vlastní dům‘. Samozřejmě, že moje žena měla pravdu. Řekl jsem si tehdy, že už se do ničeho dalšího pouštět nebudu,“ vypráví Jiří.

Přece ho nenecháme spadnout...

To se ale nevyplnilo. Přestěhoval se za prací do Havlíčkova Brodu a další potřebná stavba ho k sobě přitáhla jako magnet. Tentokrát jde o malý kostel v centru města stojící na břehu Svitavy. Před jeho průčelím se denně proženou tisíce aut, zatímco za ním už léta utěšeně přibývají pavučiny. Stěny jsou vlhké a celý kostel chátrá.

„V Brodě je celkem pět kostelů. Je tedy nemožné, aby je církev všechny liturgicky využila. Kvůli tomu bychom ale neměli nechat nějaký z nich spadnout,“ vysvětluje Jiří Jedlička, který má nápad, jak kostelu svaté Kateřiny opět vdechnout život. A na místní poměry jde o nápad odvážný. Zatímco zaujatě vypráví, má před sebou rozložené desky s návrhy interiéru. Podlahu kostelního kúru na nich o kus protáhl, přidal prosklenou stěnu, a vytvořil tak prostor, ve kterém si vysnil kancelář církevní charity.

Svěží vítr do plachet - to je to, co církev potřebuje

Dnes má havlíčkobrodská charita suterénní kanceláře, které si pronajímá od města. „Ale proč být v nájmu, když by mohla sídlit ve vlastní budově?“ ptá se inovátor. V kostele si ovšem dovede představit třeba i květinářství. „Pro podobné příklady nemusíme chodit daleko. V synagoze ve Velkém Meziříčí prodávají Vietnamci boty a oblečení. To už je ale, myslím, příliš. Charita nebo květinářství by přece jen lépe ladily k pietě místa.“

V přízemí by si přál vytvořit multifunkční prostor, kde by bylo možné uspořádat mši, koncert, ale klidně i konferenci. Pro tento nápad se mu již podařilo nadchnout šéfku tamních památkářů. Těžší prý bude získat přízeň biskupa, jenž o budoucnosti projektu rozhodne. Podle Jiřího Jedličky jsou ale nové nápady a nekonzervativní přístup to, co dnes církev potřebuje. Tím spíš, že se díky restitucím odděluje od státu a bude se muset zaopatřovat sama.

„Pokud by se to podařilo dotáhnout do konce, lidé by viděli, že se církev stará o své stavby. Charita je navíc jedna z nejviditelnějších činností každé církve, taková vlajková loď. A hlavně lze prostřednictvím ní komunikovat s lidmi, kteří jsou nevěřící a církev je jim šuma fuk. Tyto sociální služby totiž jednou může potřebovat každý z nás, i ten, který má k náboženství daleko,“ říká.

Design pro volný čas

Jiří Jedlička je nyní ředitelem havlíčkobrodského muzea. Na vizi obnovy kostela pracuje ve volném čase. Prý si tak možná kompenzuje to, že nikdy nepracoval v oboru průmyslového designu, jenž vystudoval. Navíc se domnívá, že málokdo je na tom s penězi tak špatně, aby jako dobrovolník nemohl dělat něco prospěšného.

„Ty desky s návrhy interiérů mě teď stály čtyři tisíce. Žena mi už zase říká, že jsem blbej, že jsem za to mohl koupit dětem boty. Jenže nevím, kdo jiný by tyhle věci měl dělat než lidi, které to zajímá,“ osvětluje důvod, proč ve své snaze nepolevit.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS