Jaroslav Lausch: Platy horníků

Jaroslav Lausch

„Moji kamarádi mi tehdy říkali, že nám nic nedají, že nemáme šanci. A seděli doma, mysleli, že je to promarněný čas. Nikdo do toho nechtěl jít, ale my jsme to museli risknout.“

Text: David Kopecký
Fotografie: Zdeněk Lipenský

Publikováno 19. 2. 2013

Tisíce bývalých horníků dostávaly v devadesátých letech menší důchod, než na jaký měly ve skutečnosti nárok. Více než dvouletá agitace Jaroslava Lausche pomohla s nerovnoměrnými podmínkami zatočit.

Jaroslav Lausch pracoval přes dvacet jako horník v karvinských černouhelných dolech. Když dosáhl padesátky a měl tak podle tehdejších podmínek nárok na odchod do důchodu, přijal tuto možnost s tím, že mu měl měsíčně stát platit deset tisíc korun. K jeho překvapení ale nakonec odcházel s o tři tisíce menším důchodem, než pobírali někteří jeho kolegové po stejných letech odpracovaných v podzemí nebo ti, kteří měli hůře placenou práci. Podobná diskriminace se přitom jenom na Karvinsku dotýkala stovek rodin.

Nelogický systém

Jak tomu rozumět? Za nerovnoměrnými podmínkami pro výpočet důchodu stála dvě nesmyslná nařízení státu. Jednou z nich byla horní hranice pro výpočet důchodu.  Kdo překročil měsíční mzdu ve výši 5 100 korun, byl ve výpočtu penze automaticky znevýhodněn. „Čím více člověk vydělal, tím dostal menší důchod. Ten systém neměl žádnou logiku,“ kroutí nevěřícně hlavou pan Lausch.

Další omezení pro dosažení hornického důchodu představoval odchod z dolů do konce roku 1992. Kdo to tehdy, jako Jaroslav Lausch, neučinil, byl opět na penzi krácen. „Doba, kterou člověk dokáže vydržet na šachtě, není logicky příliš dlouhá. Účelem tohoto opatření tak bylo donutit ty horníky, kterým ještě zdraví docela sloužilo, k brzkému odchodu,“ vysvětluje Jaroslav. Při zdravotních následcích z práce v dolech má totiž člověk nárok na hornickou rentu, která mnohonásobně převyšuje standardní penzi.

Pouze předvolební sliby

„Moji kamarádi mi tehdy říkali, že nám nic nedají, že nemáme šanci. A seděli doma, mysleli, že je to promarněný čas. Nikdo do toho nechtěl jít, ale my jsme to museli risknout,“ popisuje Jaroslav, jak se rozhodl ještě se svým kolegou proti této diskriminaci vystoupit. Začal se stýkat s právníky a probírat se právními studiemi, organizovat schůzky s bývalými horníky, dopisovat si s úřady. A také se scházet s politiky.

Ti pokaždé poukazovanou nespravedlnost odsoudili a slíbili sjednání nápravy. Ta od nich ale nikdy přišla. „Neustále jsme volali, psali, proseděli jsme hodiny a hodiny, ale zbytečně, nic se nedělo. Napsalo se o nás sice pár řádků v novinách, jednalo se ale jen o předvolební sliby,“ popisuje Jaroslav. Zdálo se, že situace se ocitla na mrtvém bodě.

Pomohl tisícům lidí

Nakonec havířům pomohl až bývalý ředitel na karvinské šachtě a tehdejší ministr s ostravskými kořeny Vilém Holáň. Poslanci ale nechtěli s nesmyslným zákonem hýbat a upravovat ho. Horníkům tak bylo pouze umožněno zažádat si o takzvané zmírnění tvrdosti zákona.

„Znamenalo to, že každý poškozený musel o nápravu zažádat sám za sebe. Kdo ne, tomu zůstal důchod stejný,“ přibližuje pan Lausch, který sám sepsal na stovku žádostí za svoje bývalé spolupracovníky, poslední byrokratickou překážku. Podle zákonodárců by údajně změna v legislativě trvala příliš dlouhou dobu. Samotný zákon byl pak ve prospěch horníků upraven až o pět let později.

Jaroslav Lausch tak dosáhl spravedlivého ocenění dělnické práce až po více než dvou letech boje s právními předpisy. Podotýká, že se tehdy jednalo o velké nervové vypětí, nejen z důvodu vlastních existenčních obav, ale především z principu celé věci, kdy - jak sám říká - musel doslova žebrat o svůj důchod. „Kdybychom do toho tehdy nešli, nevím, co by dnes s námi bylo,“ říká pan Lausch, který umožnil možnost čerpat adekvátní penzi tisícům lidí nejen na Karviné, ale i na Mostecku, Příbramsku a dalších těžebních lokalitách.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS