Jan Rovenský: Z pankáče odborníkem

Jan Rovenský

„Jako každý puberťák jsem tehdy rozmýšlel o smyslu života. Někdy v sedmnácti jsem došel k tomu, na čem jsem víceméně zamrzl: Že život žádný smysl nemá a jednou z nejméně nesmyslných věcí, které lze dělat, je právě to, co dělám teď.“

Text: Barbora Janečková
Fotografie: Tomáš Halász
Publikováno 28. 11. 2012

Teplé oblečení, zásoby na několik dní, spacák, stan... K tomu Jan Rovenský přibalí horolezecký sedák, lano, na hlavu nasadí helmu a ze zdánlivě zálesácké výbavy se stává výbava aktivisty, který se chystá strávit pár dní ve výšce několika set metrů nad pevnou zemí. Jindy se zase oblékne do montérek, jak přezdívá saku s kravatou, a vyzbrojen argumenty přesvědčuje politiky, aby nepodlehli nátlaku uhelné lobby.

Pro Jana Rovenského je aktivismus denním chlebem, který má v jídelníčku už dlouho. „Před dvaceti lety jsem se zajímal o kauzy na Plzeňsku, vystupoval jsem třeba proti stavbě spalovny. Coby mladý pankáč jsem chodil za zastupiteli a ti vždycky říkali: ‚Hele, je tady zas ten blázen se spínacím špendlíkem v uchu!‘,“ vzpomíná. Za politiky chodí dodnes, navštěvuje je však na známější adrese a se serióznější image. V poslední době se snaží členy Poslanecké sněmovny přimět k tomu, aby drželi těžbu uhlí na uzdě. A daří se mu to.

Boj o srdce a mozky nerozhodných

Doposud mohla jakákoli těžební společnost požádat stát, aby vyvlastnil pozemky nebo domy, které jsou na uhelném ložisku. Pro obyvatele severočeských Černic či Horního Jiřetína to znamenalo, že kdykoli může někdo přijít, připravit je o domov a pak na místě podle libosti těžit uhlí a s ním i peníze do vlastních kapes. „K vyvlastnění došlo za posledních dvacet let jen jednou. Pro těžební firmy však tato možnost představuje klacek, kterým mohou hrozit lidem. Ti se pak snadno zaleknou a svůj dům jim prodají, často za nevýhodnou cenu,“ vysvětluje Jan Rovenský. Spolu s dalšími aktivisty dlouho usiloval o vyškrtnutí možnosti vyvlastňování kvůli těžbě ze zákona. A k jejich překvapení už tento návrh po posvěcení Sněmovnou a Senátem čeká na podpis prezidenta.

„Bylo potřeba vyjednávat a zároveň vytvářet tlak na politiky, kteří se k věci staví vlažně. Chceme-li něco prosadit, musíme se snažit získat srdce a mozky těch nerozhodnutých,“ popisuje Rovenský. Společně s organizací Greenpeace usiluje také o to, aby se omezovalo znečišťování ovzduší nebo aby vláda nerušila limity, které brání rozšiřování těžby hnědého uhlí a chrání tak některé obce před zbouráním. „Většina práce je politická, někdy napíšu také článek do novin. Když ale nic z toho nezabere, musím sáhnout po nejzoufalejší možnosti a pověsit se třeba na komín,“ vypráví aktivista, který má za sebou například bivakování ve více než dvou stech padesáti metrech na komíně prunéřovské elektrárny.

V novinách se z kauz stává bulvár

„Viset na laně nad nějakou větší hloubkou pro mě nebyl problém, už jsem měl dřívější zkušenost s lezením do jeskyní. Navíc jsem zjistil, že rozdíl mezi padesátimetrovou a třísetmetrovou výškou už člověk ani nevnímá,“ říká Jan Rovenský. Nemá tedy problém se strachem z výšek ani s nároky na pohodlí. Přesto je rád, když lze zájem o životní prostředí a kauzy s ním spojené vzbudit bez lezení po komínech. „Podaří se nám tím sice přitáhnout pozornost. Jenže zpravodajství je pak přinejmenším z poloviny plné toho, kam jsme chodili na záchod, kolik přijelo policistů a jaké peníze to celé stálo. Důvod, proč tam visíme, pak ustupuje do pozadí,“ říká.

Komíny ale nejsou místem, kde by člověk potřeboval nejvíce odvahy. Daleko horší je podle něj vejít do místnosti, kde je sto nebo klidně jen dvacet lidí, o nichž víte, že s vámi nesouhlasí. „Stalo se mi, že jsem vysvětloval nějaké stanovisko, lidé v místnosti mě nechali deset vteřin mluvit a pak tři minuty pískali. Tak jsem tam stál a čekal, až přestanou. Nepřestali. Po těch třech minutách jsem se uklonil, poděkoval a šel si zase sednout,“ popisuje.

Prací v Greenpeace si už pár let vydělává na živobytí, ale jako dobrovolník pomáhá i v jiných organizacích. Ať by v životě dělal, co by dělal, nedovede si prý představit, že by s dobrovolnictvím skončil. „Mám pro to dobrý základ. Jako dobrovolnice na akce Greenpeace jezdí i moje maminka,“ směje se Jan Rovenský. Babička mu zase přinesla první letáček Dětí Země, u kterých pak s aktivismem začínal. „Jako každý puberťák jsem tehdy rozmýšlel o smyslu života. Někdy v sedmnácti jsem došel k tomu, na čem jsem víceméně zamrzl: Že život žádný smysl nemá a jednou z nejméně nesmyslných věcí, které lze dělat, je právě to, co dělám teď.“

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS