Jan Piňos: Být užitečný

Jan Piňos

„Odpracovat tisíce hodin dobrovolné práce a ještě k tomu sem tam dostávat přes ústa, to člověk nedělá jen tak. Ale stojí to za to.“

Text: David Kopecký
Fotografie: Zdeněk Lipenský
Publikováno 17. 1. 2013

 

 

 

 „Když vidím, že se někde děje nějaká nepravost, probudí se ve mně asi nějaké dávné zbojnické kořeny,“ směje se Jan Piňos, který se dlouhodobě angažuje v desítkách občanských i profesních aktivit na ochranu přírody a posilování občanské společnosti. V krátkosti postihnout všechny jeho iniciativy a projekty snad ani není možné. Vypráví proto spíš o tom, co člověka motivuje a dává mu sílu se za něco postavit.

Kořeny občanského aktivismu Jana Piňose vyrůstají ze dvou zdrojů. Prvním z nich je vztah k přírodě. „Je to něco, co mě provází od dětství. Trávil jsem v přírodě mimořádně hodně času, zažíval v ní nejkrásnější věci a snadno se s ní spřátelil,“ popisuje Jan, z čeho pramení jeho pozdější aktivity. „Později jsem studoval přírodovědu, lezl po horách a příroda mě nabíjela. To mě to hodně formovalo,“ dodává.

Později si uvědomil, že před civilizací se nelze zachránit ani v těch nejpustších horách, že už neexistují místa nepostižená civilizací. „Zřejmě z toho poznání, že není kam utéct a hlavně není proč, vyklíčilo přesvědčení, že je potřeba přírodu, kterou tolik miluju, chránit a něco pro ni dělat,“ vysvětluje Jan.

Být tam, kde je člověka nejvíc potřeba, třeba i jako rebel

Druhý svůj aktivistický pramen nazývá občansko-politický. V osmdesátých letech díky protirežimním rodičům a přátelům přičichl Jan k disentu a byl aktivní za listopadové studentské revoluce. Podle svých slov měl dobře našlápnuto k politické kariéře jako jeden ze studentských lídrů, ale záhy poznal, že politika nebude nic pro něj. „Později se mě spousta lidí ptala, proč nejsem raději politikem, ale já největší prostor pro změny vidím jinde. Jsem užitečnější v občanských a aktivistických rolích. Tam má moje práce daleko větší efekt.“

Jan tak vystřídal řadu nejrůznějších profesí a životních rolí. Jeho filozofií je být tam, kde je ho nejvíc potřeba. Pohyboval se tedy v různých životních etapách mezi zdánlivě neslučitelnými póly: státní správou a neziskovou sférou. „Ve zdravé společnosti je normální, aby tyto brány byly otevřené a průchodné,“ myslí si Jan.

Zároveň dodává, že někdy je třeba být víc zbojníkem, který se nemůže smířit se špatnými poměry a vzdoruje jim, jindy zase správcem, který pečuje o to stávající a dobré. „Protože je ale kolem stále tolik nepravosti, je potřeba být častěji oním rebelem,“ dodává. „A také proto, že odvahy je kolem nás tak málo. Když vidím, že se někde děje nějaká lumpárna, probudí se ve mně mé zbojnické kořeny,“ říká.

Blokády jsou krajním výrazem vzdoru

Dá se říci, že Janovy aktivity často doprovázejí různé formy protestů včetně krajního způsobu - blokády. Inicioval a vedl blokádu severočeských Libkovic před zbytečným bouráním kvůli těžbě uhlí, koordinoval blokádu, resp. mírový tábor na lokalitě vybrané pro stavbu amerického radaru v Brdech nebo nedávno šumavskou blokádu proti kácení pralesa na Ptačím potoce. Nechce ale, aby jeho jméno bylo spojováno s někým, kdo „jen blokuje“. „Blokády jsou krajním prostředkem, výrazem zoufalství, když něčeho nejde dosáhnout mírnější cestou,“ vysvětluje důvody těchto protestů. Zároveň ale oceňuje aktivisty, kteří se s ním takových akcí účastní: „Nejvíce si na blokádách cením u lidí odvahy. To je vlastnost, která v této švejkovské zemi hodně schází.“

Podle Jana má vždy cenu se bránit a zápasit za věci, které jsou důležité. „Je nutné napínat síly do poslední chvíle, nikdy na to není pozdě“, tvrdí přesvědčeně. Navíc možnosti něco užitečného dělat a pomoci jsou podle něj širší, než si lidé často myslí. „Žádný čin nevyzní naprázdno, vše se někde sčítá k dobrému a časem se projeví.“ Jeho činnost a úspěchy to ostatně dokládají nejlépe. „Odpracovat tisíce hodin dobrovolné práce a ještě k tomu čas od času dostávat přes hubu, to člověk nedělá jen tak. Ale stojí to za to,“ uzavírá.

Kdo je Jan Piňos

Jan Piňos se narodil v roce 1960 v Kutné Hoře a vystudoval fyzickou geografii v Brně. Přes dvacet let se nepřetržitě věnuje ochraně přírody a krajiny. Na začátku devadesátých let stál u zrodu Greenpeace Československo, později tam působil jako ředitel kampaní. Pracoval také na kampaních Hnutí Duha, nyní zde působí jako tiskový mluvčí. Téměř deset let žil na Broumovsku a pečoval o tamější krásnou krajinu jako vedoucí správy CHKO a předseda občanského sdružení, které oživovalo kulturní a historické dědictví, komunitní život a česko-německo-polské partnerství. Z desítek tamějších projektů si váží nejvíc Kříže smíření, památníku obětem násilí na Broumovsku, který vyvolal nacionalistické spory i mezinárodní ohlas. Podílí se na práci občanského sdružení Potala, které pomáhá Tibetu a tradičním kulturám v Himálaji. Je držitelem řady ekologických a jiných ocenění.


 

 

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS