Eva Labusová: Základem je rodina

Eva Labusová

"Jsem svědkem tak pozitivních změn, že mě to pořád naplňuje vnitřním klidem. Dokazuje to, že kde je vůle, tam je i cesta. Byť by se to týkalo jen individuálních životů, nikoliv celku, stojí to za to."

Text: Adéla Pavlunová
Fotografie: Laura Kovanska
Publikováno 4. 2. 2013

Nosit pod srdcem dítě je samo o sobě podle mnohých jedinečný a nepopsatelný pocit. O to víc, bylo-li počato ze vztahu milujících se lidí. Radost z pohádkového těhotenství ale nemusí přežít déle než oněch devět měsíců. Uměle vyvolaný porod, císařský řez, medikace, bílé pláště, neosobní prostředí, pocit ze ztráty kontroly nad tím, co se právě děje, zklamání. Informovat ženy o podstatě porodu a o tom, že je třeba včas přemýšlet, kde a jak přivedou děti na svět, je mimo jiné snahou poradkyně pro rodinu a vztahy Evy Labusové.

K malé soukromé poradně měla dlouhou cestu. Původně vystudovala jiný obor a v profesním životě zažívala i zklamání, to když se nedařilo zrealizovat nebo dokončit projekty, kterým věnovala hodně času i energie. Nelituje ale žádné zkušenosti. Poučení a profesionalitu si z každé činnosti nese dál a efektivně je spojuje.

Na porodním sále se iluze rozplynuly

Od malička se Eva Labusová zajímala o mezilidské vztahy. Do prvního porodu se věnovala hlavně jazykům a trochu cestovala. Na příchod prvního miminka se připravovala během postgraduálního studia v Německu. První porod v české porodnici byl ovšem tvrdým střetem s realitou. Zbavit se poporodního traumatu šlo těžce, ale podařilo se.

"Byl to zásadní, skutečně traumatizující zážitek. Myslela jsem, že už další děti mít nebudu, ale zpracovala jsem to, a cítila, že má smysl o tom veřejně mluvit," vzpomíná Labusová. Z prvotního porodního rozčarování se úspěšně otřepala a v rychlém sledu přivedla na svět druhou a třetí dceru. "Další dva porody mi dokázaly, že to jde i jinak, a vyléčily mne z toho prvního. Nabyla jsem přitom pocitu vnitřního oprávnění nabídnout pomoc jiným," říká.

Od práce učitelky, překladatelky a tlumočnice postupně přešla k rodinné publicistice a k profesnímu zájmu o psychoterapii. "Bylo to v době, kdy jsem se dozvěděla, že u nás začíná vycházet česká verze evropského měsíčníku Rodiče. Zaujalo mne to, tak jsem nabídla, že budu pomáhat s překlady z němčiny," líčí Labusová. Po několika letech přišla i příležitost podílet se na založení občanského sdružení Aperio – Společnosti pro Zdravé rodičovství, kterému Eva Labusová přenechala někdejší název své jazykové kanceláře.

„Aperio latinsky znamená otevírám, odkrývám, ukazuji, zjevuji. První projekt se zaměřoval na humanizaci českého porodnictví. Je to nesmírně důležitá oblast, protože počátek života, stejně jako jeho konec, jsou silné existenciální momenty, které vždy dávají příležitost podívat se za hranice všednosti a přemýšlet o životě v širším kontextu," vysvětluje Labusová.

S Aperiem dostal její profesní život nový směr, čímž i vplula do jiného rytmu. Práce zahrnovala i psaní pro stejnojmenný časopis. Později přišla příležitost připravovat pořad Hovory o rodině, resp. o vztazích v Českém rozhlase 6. "Všechny mé profesní aktivity spolu nějak souvisely a postupně mne přivedly právě k poradenství. Výhodou je, že šly sladit i s rodinou," odkrývá své profesionální překlenutí nezávislá novinářka.

Prostředí, ve kterém žijeme, je hrubé a málo noblesní

Malá rodinná poradna má za sebou teprve rok trvání, ale už teď dává Labusové obrovský smysl. "Pořádáme zde s kolegyní semináře k poporodnímu traumatu. Zaměřujeme se na to, jak překonat negativní zážitky z porodů, aniž by to mohlo poznamenat mateřské prožívání. Když se například žena těší, že porodí přirozeně a ono to tak nedopadne, cítí jakousi ránu vůči vlastnímu sebevědomí i mateřským kompetencím," popisuje poradkyně, která budování vztahů k sobě a k druhým řadí v životě na první kolej. Za největší hrdinství považuje upřímnou snahu člověka po sebepoznání, které nás skrze osobní i společenskou hlušinu přivádí k původním zdrojům naší síly i životního smyslu. Často to ovšem znamená opustit vyšlapané cesty a převzít odpovědnost za vlastní život.

Ze současného vývoje ve společnosti dobrý pocit nemá. Dokonce připouští obavy o budoucnost, které dokládá úpadkem základních hodnot v důsledku odbourání duchovního rozměru života.

Východisko lze najít v odvaze jednotlivců nebát se a jít za svou autenticitou. I na dílčích případech těch, kterým pomohla, vidí, že to jde, a proto naději neztrácí. "Jsem svědkem tak pozitivních změn, že mě to pořád naplňuje vnitřním klidem. Dokazuje to, že kde je vůle, tam je i cesta. Byť by se to týkalo jen individuálních životů, nikoliv celku, tak to stojí za to," uzavírá.

 

 

Více o Evě Labusové na www.evalabusova.cz

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS