Dagmar Kjučuková: Pomoc, ne popularita

Dagmar Kjučuková

„Napadali mě, že jsem práskač, ekologistka či ekoteroristka. Ptají se mě, kdo mě platí. Párkrát jsem se o sobě dočetla něco na obecní nástěnce.“

Text: Barbora Janečková
Fotografie: Tomáš Halász
Publikováno 12. 11. 2012

Když Dagmar Kjučuková kráčí ulicí, pozdraví se snad s každým kolemjdoucím. Ve Zdíkově, obci s více než půl druhým tisícem obyvatel, je asi marné hledat někoho, kdo tuhle usměvavou a odhodlanou dámu nezná. Zdaleka ne všichni jí však vlídný úsměv oplatí. Její obrana šumavské fauny a flóry už totiž nadělala vrásky řadě ziskuchtivých investorů, starostů či nenasytných turistů.

Tetřev hlušec, Modrý sloup, stezka pro turisty - to jsou teď nejvíce skloňovaná slova na celé Šumavě. Sem tam zaznívají i kancelářemi pražských úředníků, brzy možná budou slyšet i u soudu. Správa šumavského národního parku chce totiž vpustit davy lidí na území, jež je po léta výjimečným sídlištěm tetřevů. „Turistickou stezku přes Modrý sloup na horu Luzný chtějí se vší parádou otevřít na začátku listopadu, zákony nezákony. To nelze nechat jen tak, chystáme trestní oznámení,“ říká Dagmar Kjučuková.

Nejhorší je křivda, ať se děje slepici nebo člověku

V pracovní době zdravotní sestra a místostarostka, ve volném čase zachránkyně ohrožených, kteří se nedovedou sami bránit. V minulosti to byly například žáby v parku či perlorodky v Teplé Vltavě, jimž hrozilo vymírání kvůli vodáckým lodím drhnoucím o dno. Nyní s Okrašlovacím spolkem Zdíkovska, jemuž předsedá, hájí choulostivé tetřevy. „To, co dělám, nedělám, abych se zalíbila nebo naopak zbytečně prudila. Štve mě, když se někomu děje křivda, ať je to člověk nebo příroda. A nechci, aby naše vnoučata mohla jen číst v knížkách, že ve Vltavě kdysi žila nějaká perlorodka nebo že tam byly krásné podvodní louky,“ vysvětluje Dagmar Kjučuková. Zkrátka, měli bychom dát možnost volby i příštím generacím a ne všechna rozhodnutí vyčerpat sami.

Otevření stezky přes hraniční přechod Modrý sloup na vrchol Luzný prosazuje Klub českých turistů, správa národního parku i ministr životního prostředí. Jejich politický tlak je tak silný, že se neostýchají obejít evropské směrnice i český zákon o ochraně životního prostředí. „Padají argumenty, že jde o tisíciletou cestu, a už proto musí být otevřena. To je stejné, jako kdybych řekla, že vám na angínu nedám penicilin, ale budeme ji léčit jako před tisíci lety,“ říká Dagmar Kjučuková s ironickým pousmáním. Vše by přitom mohlo být v pořádku, kdyby správci parku neměli ambice zpřístupnit cestu masám. Postačilo by naplánovat exkurze, které by si turisté rezervovali na období, kdy tetřevové zrovna nevyvádí mláďata nebo se usilovně nepřipravují na zimu. V době, kdy ptáci potřebují nejvíce klidu, mohou turisté na Luzný chodit jinudy, přes Bučinu, prameny Vltavy či Poledník. Podle Dagmar Kjučukové se lidé bohužel nechovají tak, že jsou v národním parku, ale že národní park leží na jejich území a musí jim tedy říkat "pane".

Aby lidé mohli něco změnit, musí se přestat bát

„Když nikdo nemá vlastní průšvih, na Kjučukovou se nadává. Když nastane průšvih, jde se za Kjučukovou,“ popisuje místostarostka pošumavkého Zdíkova. Ráda komukoli poradí, ale zbytek už si musí vyřešit každý sám. „Chápu ty lidi, ale jejich přístup neschvaluji. Stěžují si mezi sebou, ale bojí se promluvit nahlas. Chtějí, aby za ně problémy řešil někdo jiný. Všechno je to asi o strachu, že se jim to vymstí, strachu o místo, ze zesměšnění, z odpovědnosti,“ vypočítává. Lidé by podle ní měli přestat jen klouzat po povrchu, ale zamýšlet se, co dělají, kam směřují. Také by si měli uvědomit důležitost občanské společnosti, jež má nastavovat zrcadlo těm, kteří o věcech rozhodují, nikoli být zticha.

Tahle odvážná žena občas na svou odvahu samozřejmě doplácí. „Napadali mě, že jsem práskač, ekologistka či ekoteroristka. Ptají se mě, kdo mě platí. Párkrát jsem se o sobě dočetla něco na obecní nástěnce,“ vypráví, nikoli však ublíženě, ale odhodlaně. Ví, že má i své zastánce, a proto si takovou nevraživost nebere k srdci. „Než cokoli udělám, dobře si rozmyslím, jestli to má smysl. A když je to potřeba, opírám se o Boha. Pak mi může být jedno, jestli budu oblíbená nebo neoblíbená,“ dodává Dagmar Kjučuková. Sílu jí prý dodávají také spolky, které její aktivity podporují, a její rodina. Má však na paměti, jak důležité je spolehnutí na sebe samu.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS