Barbora Stöckel: Rozkrýt nové možnosti

Barbora Stöckel

"Je to škoda, poptávka je stále velká. Lidé po úrazu mnohdy neví, na jaké příspěvky mají nárok, jak vyžít s důchodem, znovu se socializovat či jakou práci ještě zvládnou."

Text: Adéla Pavlunová
Fotografie: Laura Kovanska
Publikováno 19. 2. 2013

Tu pravou našel již před léty a i po dvou dětech, které mu přivedla na svět, je stále krásná. Žijí v rodinném domku se zahrádkou, který díky dobře placené práci mohl koupit. Na hypotéku samozřejmě. Vše bylo jako z pohádky do chvíle, kdy se mu ve vteřině změnil celý život. Do jeho auta narazil kamion, on je teď sám. Bez ženy, bez dětí, bez práce, bez nohou. Jak se s takovými náhlými změnami vypořádat a nepodlehnout depresím ví Barbora Stöckel. Sama si totiž prožila podobný příběh a teď pomáhá druhým.

Může to být důsledek přemíry sportu, pomyslela si Barbora Stöckel, když z nenadání přestávala mít cit v některých prstech u nohou. Jakmile však začaly ženě ochrnovat celé dolní i horní končetiny, bylo jasné, že sportem to není. Zatímco brala léky na neuroboreliozu, kterou lékaři chybně diagnostikovali jako příčinu ochrnutí, nádor z dutiny břišní prorůstal páteřním kanálem do mozku, až ochrnula celá.

"Když jsem byla v kómatu v nemocnici, lékaři řekli manželovi, aby dovezl děti a rozloučili se se mnou. Pro ně to tedy bylo dramatické nejvíc," přemítá žena, které lékaři nedávali žádné naděje na přežití. Ona se však probrala. Z těla jí vedlo dvanáct hadiček a ona nevěděla kdo je ani kde je. Věděla jedině, že chce žít dál.

Návrat do společnosti vyžaduje výdrž a dřinu

"Možná jsem prodělala klinickou smrt, možná to bylo všemi těmi léky, ale vracela jsem se v kómatu do šesti minulých životů," vybavuje si Stöckel. Z jejího vyprávění je patrné, že věří spíš té první variantě. Tělo vnímá jako schránku pro duši, která si do něj přichází odžít další a další životy a učí se žít v morálních zásadách.

Prodělala chemoterapie, radioterapie, autotransplantaci kostní dřeně a po roce stráveném v nemocnici začala znovu žít. "Lékařské pláště, zdravotnické zpravodajství, cokoliv, co mi připomínalo léčbu jsem nemohla dlouhou dobu ani vidět," říká žena, která dnes žije a pomáhá nemocným v Kladrubském rehabilitačním ústavu. Po vlastní rehabilitaci na tamní klinice a dvouletém zapojení do projektu Šance na vzdělání, se rozhodla zůstat tam a pomáhat dál.

Projekt měl za cíl pomoci navrátit pacienty po úrazech zpět na trh práce, obstaral a zaplatil jim rekvalifikaci, poskytoval sociální poradenství a pracovníci doprovázeli pacienty tou nejtěžší fází. Po dvou letech ale skončil kvůli nedostatku financí.

"Je to škoda, poptávka je stále velká. Lidé po úrazu mnohdy neví, na jaké příspěvky mají nárok, jak vyžít s důchodem, znovu se socializovat či jakou práci ještě zvládnou," vysvětluje Stöckel, která si nyní dodělává magisterský titul v oboru Rehabilitační-psychosociální péče o postižené děti, dospělé a seniory.

Peníze jsou cesta ke svobodě, ne však k duchovní

Barbora Stöckel dnes pomáhá v ústavu dobrovolně. "Setrvačnost je na obou stranách. Pacienti nevědí, že projekt už skončil a já jim zase ráda poradím a pomůžu," pousměje se. Jak to tak bývá, kovářova kobyla chodí bosa. Stöckel se stará o ostatní, sama by ale potřebovala rehabilitovat. Dolní končetiny má zcela ochrnuté, stále se však urputně vyhýbá vozíku a pomocí berlí se snaží o patologickou chůzi, která její již tak poničené páteři neprospívá.

"Bydlím v domě bez výtahu ve třetím patře a chodím nahoru a dolu zhruba šestkrát denně. Na vozík se zatím psychicky připravuju," poznamenává poradkyně. Trvalo to totiž několik let, než se zvládla znovu postavit, a sílu jí dávala touha po nezávislosti. "Není nic horšího, než čekat, jestli vás někdo otočí, dá vám napít, vysmrkat nebo vyčistit zuby," vzpomíná na dobu na lůžku osmačtyřicetiletá žena.

Dnes se cítí svobodnější, než kdekteří zdraví lidé. Dokáže teď prý mnohem lépe rozpoznat, co je důležité, a upíná se na duchovní stránku života.

"S boží inteligencí a jinými energiemi jsem koketovala do jisté míry vždycky. Teď ale často medituji, volám si k sobě anděly a můj život to naplnilo daleko víc," myslí si Stöckel. Jejím snem je zvládnout cestu k posvátné jihoindické hoře Aronačela. Nejvěrnější přítelkyni - fenku zlatého retrívra ale nechá u známých, bude to dost náročné pro ni samotnou.

Hlasování již bylo uzavřeno.

Přečti si i další příběhy

projdi si všechny
Miroslav Šuta
Miroslav Šuta

Dioxiny z Neratovic

Vladimír Burda
Vladimír Burda

Vzduch pro Radvanice

Jan Skalík
Jan Skalík

Divočina musí přežít

Dana Kudová
Dana Kudová

Psychiatrie nepomáhá

Tomáš Hnetila
Tomáš Hnetila

Za plzeňská práva

 

Newsletter

Chceš být v obraze? Dostávej zprávy z Ligy.

Nebo pomocí

RSS